Recenze: Avengers: Infinity War – Nejmocnější hrdinové vs. Thanos poprvé, stálo čekání za to?

Deset let, osmnáct filmů a nespočet komiksových hrdinů převedených na plátno a postupně spojovaných do jednotné linie, která vede přes šest kamenů nekonečna až k ultimátnímu ohrožení celého vesmíru v podobě titána Thanose. Stálo čekání na první část Infinity War za to, nebo se týmovka přehlcená enormním množstvím postav nedokáže vyrovnat uměřenějším sólovkám?



Třetí Avengers dostala na starost bratrská dvojice Anthony a Joe Russo, což je vzhledem k úspěchům Návratu prvního Avengera a Občanské války a týmovému charakteru druhého ze jmenovaných filmů logická volba. Realizace filmu, který je vyvrcholením celého desetiletého marvelovského snažení, spojení „přízemních“ pozemských linií (Captain America, Spider-Man…), space oper (Thor, Strážci Galaxie) i mysticismu (Doctor Strange) a jejich sjednocení vůči společnému nepříteli (Thanos), to byl ovšem úkol výrazně přesahující konflikt uvnitř Avengers. Ohromující divácký zájem měl snímek zajištěn předem, zároveň se ale mohl pokazit v tolika směrech, až bychom měli být rádi, že vůbec nějak funguje. Co jsme tedy v kinech vlastně dostali, strukturně rozpadlý blockbuster, dobře odvedený produkt bez výrazné nadstavby nebo emocemi nabitou blockbusterovou pecku?

Střídavé, postupně sbíhající se linie

Struktura Infinity War není nepodobná posledním Star Wars. Sledujeme několik linií, které se nejdříve sbíhají a zase rozbíhají, míchají jednotlivé hrdiny do neočekávaných seskupení a postupně se seskupí do dvojice stěžejních dějů, které tvoří finále filmu. Nebudeme si lhát do kapsy, v Posledním z Jediů se s trojicí linek pracovalo ladněji a hlavně žánrově kreativněji, tady jsou přechody mezi ději občas lehce mechanické, určité pasáže občas vypadávají a navracejí se později, než by bylo záhodno, což narušuje tempo-rytmus filmu. Z vypravěčského hlediska zkrátka film není příliš ozvláštňující, ovšem neustálé přechody mezi prostředími a jednotlivými skupinami hrdinů jej činí neustále zábavným. Jakkoliv stopáž (nevyhnutelně) nakynula na dvě a půl hodiny, film se ani na chvíli nezastaví, nedává svým divákům vydechnout. Což je na jednu stranu dvousečný fakt v tom, že snímek je velmi přímočarý, od začátku nastolí velmi konkrétní narativní cíle, které nikterak nerozvětvuje a jede po přímé linii od začátku až do konce. Film ovšem nemusí být narativně ozvláštňující, aby byl zábavný. Infinity War je pestrým filmem, který občasný nedostatek tvůrčí nápaditosti vynahrazuje bohatým fan-servicem, přílišnou příběhovou stručnost přívalem akce a zábavy, absenci osobitého stylu a žánrového zaměření záplavou deset let potlačovaných a nakupených emocí.

O co zde vlastně běží? To asi většina diváků tušila dlouho před návštěvou kina. Thanos, dlouho budovaný ultimátní záporák, postupně sesbírává kameny nekonečna, aby s jejich pomocí mohl pouhým lusknutím prstů vyhladit polovinu vesmíru. Vzhledem k tomu, že dva z kamenů se nacházejí na Zemi (jeden má v čele Vision, druhý střeží Doctor Strange), Thanos posílá své pohůnky právě tam. Zde dochází ke dvěma střetům (Thanosovi nohsledi vs. Iron Man, Doctor Strange, Spider-Man a Bruce Banner; Thanosovi nohsledi vs. Vision, Scarlet Witch, Captain America, Black Widow, Falcon), které se vyvinou do dvou základních dějových linek. Další představuje linka Strážců Galaxie, na jejichž lodi přistane Thor poté, co byli jeho přeživší Ásgarďané přepadeni Thanosem. V neposlední řadě je tu také linie samotného titána a jeho cesty za kameny nekonečna a naplněním jeho zdánlivě morálně neobhajitelného cíle.

Právě v Thanosově linii tkví největší síla celého filmu. V Infinity War konečně nejde ani o fialového šášulu, na kterého byl překřtěn na internetu, ani o jednorozměrného záporáka bažícího po ničení a zkáze. Marvel měl vždycky problém se záporáky, zde nám ale předkládá komplexní postavu, jejíž motivace a přesvědčení mají jistý, byť zvrácený, morální rozměr. Až je člověku skoro líto, že tvůrci neměli koule na to odvyprávět celý film z Thanosova úhlu pohledu. To mohlo být oním ozvláštněním, které jinak celému filmu chvílemi trochu bolestivě chybí. I tak ale Thanosovu psychologizaci a překvapivou míru ambivalence kvituji s velkým povděkem. Co se týče dlouho dopředu proklamovaného „tnutí do živého“, tedy faktu, že tentokrát postavy neodvratně umírají, přijde mi, že právě tím, že se tento fakt tolik propíral, ztrácí výsledek sílu. Úmrtí důležitých postav by měla přijít neočekávána. Marvel ale diváka staví do pozice, kdy jen čeká, odkud přijde úder a na koho padne. Jednotlivé scény tak sice mají určitý emocionální účinek, ten je nicméně lehce devalvován právě vědomím, že tentokrát se zkrátka umírat bude.

Retardace děje prostřednictvím nenaplňování plánů

Avengers: Infinity War je filmem do určité míry zajímavým a do určité míry divácky frustrujícím i v tom, jakým způsobem narativní cíle jednotlivých linií (ne)docházejí svého naplnění. I v tomto smyslu je patrná paralela s Posledním z Jediů, kterému mnozí vyčítali, že „heist“ linie s Finnovou výpravou za kódovačem ve finále neměla pro film žádný význam. Při takovém pohledu se dá konstatovat, že tohle platí prakticky pro všechny dílčí narativní cíle kladných postav tady. Postavy vždy zkonstruují nějaký plán, jakým způsobem Thanosovi čelit, ten ovšem ve všech případech více či méně spektakulárním způsobem ztroskotá. Stopáž tedy sestává ze série nenaplněných cílů, které pouze zpomalují Thanosovu nevyhnutelnou cestu za získáním všech šesti kamenů nekonečna. Sledovat postavy, které v předchozích filmech přes dílčí neúspěchy vždy dokázaly překonat překážky a zvítězit, jak přes veškerou snahu znovu a znovu selhávají, je nejen na poměry Marvelu a komiksových adaptací poměrně netradiční řešení. Řešení, které na jednu stranu posiluje ústřední message filmu (proti některým silám nemají šanci ani všichni hrdinové dohromady), na stranu druhou je kvůli němu výsledný film od určitého momentu dost monotónní, protože tohle divák sice tuší hodně brzy po začátku, ale film mu to polopaticky předkládá znovu a znovu, jen v lehce variované podobě. Značně netypický závěr tak vyznívá mnohem předvídatelněji, než by při jiném přístupu mohl, což mu přeci jen trochu ubírá na síle.

Snímek je dalším z řady stále se množících „rozpůlených“ filmů, na rozdíl od naporcovaných knižních adaptací jako závěrečné díly Harryho Pottera, Stmívání či Hunger Games z něj ale jde cítit, že za oním „to be continued“ závěrem se skrývá více než jen snaha vyrýžovat další miliardy. Neříkám, že Infinity War stoprocentně stojí na vlastních nohou, ale právě díky výše zmíněné Thanosově linii se na něj mnohem snáze nahlíží jako na samostatný film. Pokračování je samozřejmě nevyhnutelné a dá se vcelku snadno vydedukovat, že mnohé události prvního poločasu střetnutí Avengers-Thanos budou přepsány. Hodně bude záležet na tom, jakým způsobem tvůrci k tomuto „přepisování“ přistoupí a do jaké míry jejich přístup shodí funkčnost Infinity War jako samostatného příběhu.

Nechci tím ovšem říkat, že se v tuto chvíli film nedá příliš hodnotit. Dá. Stále funguje na principech nastavených v Marvel Cinematic Universe, jen operuje ve větším měřítku, a to i při srovnání s předchozími dvěma díly Avengers. Onen status ultimátního vyvrcholení celé dekády filmů je poněkud nevděčný a ve finále se snímku daří naplňovat očekávání poměrně uspokojivým způsobem. Navzdory velkému množství postav a linií se nerozpadá, díky omezení vedlejších linií a soustředění se primárně na jeden jasně stanovený cíl má tah na branku a nerozmělňuje se. Postavy vyplňují své role přesně v souladu s tím, jaká od nich má divák na základě předchozích znalostí fikčního světa očekávání. Ve srovnání se sólovkami zde chybí větší osobitost, to ano. Stejně tak se kvůli osekání všeho nepodstatného nedostane ani na nějaké zajímavější propojení s reálným světem, Infinity War se na rozdíl od Návratu prvního Avengera nebo Black Panthera k naší žité realitě nevztahuje a funguje primárně na bázi únikového plnění fanouškovských snů. Marvel ale na své fanoušky dbá a hýčká si je, což je patrné z celého filmu.

Takže ano, Avengers: Infinity War jsou primárně poctivě odvedeným produktem, což se ovšem dá říct v podstatě o kterékoliv jiné marvelovce. Funkčnost tohoto produktu se pak logicky odvíjí primárně od vztahu konkrétního diváka k danému komiksovému vesmíru. Jen těžko lze čekat, že pokud MCU považujete za „rakovinu kinematografie“, Infinity War váš názor nějak změní. Pokud jste naopak fanouškem, čeká vás ve snímku spousta radostí, emocí i povinných ikonických momentů. Mě samotného mrzí několik věcí, nad kterými jsem si posteskl výše, ve výsledku ale třetí Avengers považuji za vítězství velkolepého fanouškovského blockbusteru, který na sebe dokázal vzít podobu bezproblémového rodinného dobrodružství doslova pro všechny. Nechci omlouvat nedostatky filmu množstvím postav a potřeby ujednotit odlišné styly sólovek do jednoho tvaru, ale vzhledem k tomu, kolik věcí se tady mohlo pokazit, je výsledek vlastně velmi potěšující.

Verdikt

Završení první dekády Marvel Cinematic Universe není filmem, který by přepsal dějiny komiksových adaptací, což se ale vzhledem k enormním očekáváním a potřebě vyhovět co nejširšímu publiku ani nedalo očekávat. Pro mě osobně je stěžejní, že se snímek strukturně nerozpadá (byť je poněkud mechanický), dokáže vyvolávat emoce (byť lehce prefabrikované a předvídatelné) a navzdory seriálovému charakteru stojí v rámci možností na vlastních nohou (byť to pokračování může vyvrátit). Číselné hodnocení je tady spíše orientační a hodně se bude odvíjet od vztahu konkrétního diváka k fikčnímu světu. Sám váhám mezi sedmičkou a osmičkou a s přihlédnutím na očekávaný hype se přikloním k číslu nižšímu, film jsem si ale užil a dovolím si tvrdit, že v rámci marvelovských týmovek (kam se dá počítat i Občanská válka) se řadí hned za Whedonovy první Avengers. Ti ovšem měli o poznání snazší pozici.

Hodnocení: 7/10