Recenze: Já, Simon - Dostala LGBT komunita svou filmovou hymnu?

Já, Simon je film řadící se do žánru young adult drama-komedií, který slibuje twist v podobě minoritní sexuální orientace hlavního hrdiny. Uměli s tím autoři pracovat tak zodpovědně, aby potěšili cílovku, ale zároveň aby byl film stravitelný i pro běžné publikum?


Když školní psycholožka napíše knihu.

Zhruba tak někdy minulý rok jsem v Praze šel kolem výlohy jednoho z těch knihkupectví, které k nám vozí nepřeložené originály. Zaujala mě v něm podle obalu a názvu kniha Simon vs. The Homo Sapiens Agenda od bývalé výchovné poradkyně Becky Albertalli. Při prozkoumání premisy se člověk přirozeně zarazí, ale chvála ze všech stran byla veliká, žánr mi občas umí sednout a moc stránek to nemělo. Tak jsem jí dal šanci. ...a byl jsem mile překvapen. Příjemná, čtivá a chytře vtipná záležitost. Mám tak tu možnost porovnat do kin přicházející film s originálem ... a že to bude potřeba.

Kouzlo anonymity.

Příběh filmu Já, Simon od režiséra a seriálového producenta Grega Berlantiho se točí kolem hlavnío hrdiny Simona, který krom všech těch normálních středoškolských starostí tak trochu zápasí s faktem, že je gay a nikdo o tom neví. Jednoho dne se na školním blogu objeví anonymní spolužák s přezdívkou Blue, který má stejné tajemství a ve slabší chvilce svou orientaci přizná. Simon si tedy také založí anonymní e-mail a pokusí se Blua kontaktovat. Postupně se mezi nimi rozpoutá přátelská a celkem intimní komunikace, která ústí v to, že se do sebe kluci přes internet tak nějak "mentálně zaláskujou". Tady bych vyzdvihl první rozdíl mezi knihou a filmem. Tahle komunikace je ve filmu strašně sesekaná. Ale až nepříjemně moc. Ta duše toho, že si kluci rozumí, tam zůstala, ale film si musel kvůli stopáži pomoc vypustěním několika celých témat a různými útržkovitými kolážemi. Je to velká škoda, protože zrovna tam se schovávalo to nejzajímavější z knihy. V knize ta jejich náklonost roste vyloženě pomalu a Simon neví, jestli se jí má bránit, nebo naopak ne. Dostane se do stavu, kdy ho v podstatě ze všech lidí na světě zná nejlíp anonym z internetu. V jednu chvili jsou pak na sebe vyloženě naštvaní, protože Simon na Blua tlačí, aby se mu se svou identitou svěřil. O to víc pak funguje konec, který ve filmu totálně přeskládali. ...a to bohužel k horšímu. K tomu se ale ještě dostanu. Neberte mě špatně, film si kouzlo konverzací zachoval, jen mě mrzí, kolik detailů vynechali.

Jednoho normálního dne na jedné normální škole...

Střední škola je ve filmu vykreslená vyloženě idilicky. Nejspíš pro to, aby "záporák" ve formě spolužáka Martina (Logan Miller) působil jako jediná chyba na kráse. Ten se o konverzaci mezi Blue a Simonem dozví a začně Simona vydírat s tím, že za udžení v tajnosti chce od Simona pomoc s balením jedné z jeho kamarádek. Tahle linka je ve filmu potřeba, protože jinak by neměl žádný příběh, ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že jí natočili trošku křečovitě. Naštěstí to zachraňují herecké výkony a spousta Simonových otrávených a upřímných komentářů.

Každý člověk si zaslouží svou oprsklou učitelku.

Herecké výkony jako takové ve filmu fungují velmi dobře. Nicka Robinsona si naprostá většina lidí všimla v prvním Jurském světě, kde ztvárnil to protivněší ze dvou dětí. Mihnul se i v jiných filmech nevalné kvality. Já, jako občasný blázen do malých nezávislých filmů, si ho ale pamatuji hlavně ze snímku Králové léta, kde hrál na svůj věk vyloženě dobře. (Mimochodem sekundoval mu tam Nick Offerman. Doporučuju.) Ani tady nezklamal a jeho kariéra by klidně mohla nabrat nějaké to momentum. Měl jsem strach spíš o zbytek obsazení. Byl jsem zvědav, jestli ze sebe Katherine Langford otřepe roli deprimované oběti z 13 Reasons Why. Musela se tady hodně snažit, ale docela se zadařilo. Zbylí Simonovi prátelé (Alexanda Shipp, Jorge Lendeborg Jr., Keiynan Lonsdale) fungují jako takové milé, místy zainteresované křoví se skvělou chemií. Jeniffer Garner a Josh Duhamel jako Simonovi rodiče občas malinko přehrávají, ale i tak to zvládli s grácií. Naprosté zlato jsou však postavy ředitele školy (Tony Hale) a učitelky herectví (Natasha Rothwell). Hlavně Natasha si každou scénu naprosto ukradla pro sebe. Je skvělá a každému bych takhle správnou učitelku přál.

Když autor jen přihlíží.

Největší zádrhel filmu je však úplně na konci. Je to v podstatě pohádka, takže Blue a Simon se samozřejmě potkají. Ten způsob, jak k tomu dojde, ale autoři scénáře vyloženě zkazili. V knižní podobě dá Blue Simonovi diskrétní způsob, jak se na vřejnosti poznat a všechno proběhne tak nějak stranou. Filmová verze bohužel celý konec totálně "poameričtila". Potkají se na veřejnosti a s davem fandících přihlížejících. A to je průšvih hned na několika úrovních. Kromě předlohy to tak nějak jde i proti všemu, co se film do té doby snažil říct. Jak kniha, tak film se pyšní tím, že jako jedno z prvních mainstreamových děl mají LGBT postavu, která není definovaná pouze svou orientací. Že je to jen část Simonovy osobnosti. Filmu se to dokonce dařilo docela dobře ztvárnit. Bohužel to na úplném konci scénáristé svou invencí všechno epicky hodili za hlavu. Další úroveň, na které je tato změna špatně, je totální zaignorování reality. Těžko se mi za LGBT(QA atd...) komunitu mluví, ale mám takový pocit, že ani západní společnost ještě není tak progresivní, aby přijala jakýkoliv coming-out s aplausem. Bylo by krásné, kdyby byla, ale bohužel zatím stále není. Ač film slouží jako celkem poučná záležitost pro publikum mimo cílovku, bojím se, že lidem v Simonově situaci může možná i trochu ublížit navozením falešných nadějí. Na druhou stranu, když jsem viděl tu salvu posměšků, co trailery na Já, Simon pravidelně ve facebookových komentářích schytávaly, jsem i přesto docela rád, že takovéto filmy vznikají. Přecijenom hodnota toho, že se v nich občas někde nějaké děcko najde, ty věčné trolly a chytrolíny přebije. ...míra dětských sebevražd roste alarmujícím tempem a neschopnost se v pubertě nějak najít umí být jedna z příčin. Takže ikdyž mám námitky k samotné adaptaci, ten film do kin rozhodně patří.

🎵"...looked like a teenage runaway."🎵

Ještě se rychle zmíním o hudbě. Velkou část složili Bleachers, které jsem do té doby neznal, ale dělají skvělý 80' retro synth-pop. Zazní tam také Portugal. The Man, Run The Jewels, The 1975, Troye Sivan a spousta originální hudby od Roba Simonsena. Synťák za synťákem. To já rád. Celé to tak trochu cíleně pomrkává k filmům Johna Hughese a k éře, ve které vznikaly.

Závěr:

Já, Simon je fajn film a relativně zdařilá adaptace velmi čtivého materiálu. Bohužel to není naprosto přesný přepis, jako byl třeba podle mého názoru stále nesesazený král žánru, The Perks Of Being a Wallflower. Scénáristické změny filmu spíš ublížily. I přesto je to však silný nadprůměr. Super hudba, upřímný humor a dobré výkony herců ve mě budí nutkání tam ještě jeden bod přihodit, ale ukřivdil bych tím těm klasičtějším kouskům z žánru. I tak ale jde o příjemný a důležitý film, který nejednomu teenagerovi pomůže se z toho světa ještě tak úplně nezbláznit.

Hodnocení: 7/10