Každoroční devítidenní svátek filmových fanoušků je opět v plném proudu a opět nabízí celou řadu skvěle dramaturgicky podchycených sekcí, ze kterých si každý může vybrat, co mu nejlépe sedne. Pro fanoušky němých filmů je tu retrospektiva Friedricha Wilhelma Murneaua za doprovodu živé hudby, vliv ideologie na filmové dílo sleduje sekce Roztržená opona, sto let od narození uplynulo v případě legendy švédské kinematografie Ingmara Bergmana, v návaznosti na Projekt 100 se můžeme kochat vývojem amerického muzikálu. Po třech dnech zde jsem překvapivě ještě pořád docela svěží a připravený na další projekce, povzbuzen faktem, že z jedenácti navštívených snímků jsem prospal pouze jeden a ze značného množství jsem byl až nekriticky nadšený.
Greek Weird Wave
Hned první den jsem identifikoval sekci, kterou bych rád na letošní LFŠ nakoukal kompletně. Po delším rozmýšlení (konkurence v podobě Lesního ducha byla lákavá) jsem na závěr prvního dne půl hodiny před půlnocí dal šanci řeckému filmu Hardcore. První vlaštovka tzv. „řecké divné vlny“ se silně odlišuje od mé jediné zkušenosti s těmito filmy, tedy od silně odosobněných psychologických terorů Yorgose Lanthimose. Snímek Dennise Iliadise, který později prorazil v Hollywoodu například s hororem Poslední dům nalevo, je na první pohled laciný, exploatačními tendencemi prorostlý, nicméně stylově nesmírně dravý a eklektický příběh, který bych pro neznalé popsal asi jako řecký Trainspotting z nevěstince. Neurvalé zacházení s postavami i vyprávěním, zvláštní způsob nadhledu dodávaný voice-overem hlavní hrdinky (která mimochodem vypadá jako Emma Stone a je značnou část filmu nahá) a mnohé nečekané dějové zákruty tvoří z Hardcore opravdu hardcore podívanou, které laciné vzezření dodává punc autenticity a svébytné režijní vedení zároveň značnou míru nezaměnitelného stylu.
Druhý den nicméně mému plánu v řecké divné vlně pokračovat vůbec nepřál. Na film Strella jsem se k vlastnímu šoku nedostal, čímž se vyvrátilo moje dosavadní přesvědčení, že takové věci se na Letní filmové škole nestávají. Moje blbost, neměl jsem dorazit deset minut před začátkem. Půlnoční projekce nového snímku Lítost je zase tím jediným „vyvoleným“, kterého jsem zatím prospal. Škoda, ta první dvacetiminutovka vypadala přesně tak divně, jak bych si představoval. Oba filmy nicméně hrají ještě jednou, takže se o nich možná ještě zmíním v dalších reportech. Jak jsem už zmínil výše, od nutnosti vidět filmy ikony této vlny Yorgose Lanthimose jsem osvobozen, neboť jeho definiční majstrštyk řecké divné vlny Špičák i o poznání méně povedené, nicméně stále značně fascinující Alpy jsem už viděl. Dnes je každopádně na programu Attenberg, takže půl hodiny před půlnocí budu doufám tentokrát v lepší formě než posledně.
Německo vládne, Česko má formu v kontextu Evropy mizernou
Již loni jsem byl velmi vděčný za sekci známých ďáblů z Čelistí Víta Schmarce a Aleše Stuchlého Be2Can Starter. Té letos vládne německá kinematografie, tři z pěti snímků jsou právě z této země a dva jsem již měl tu čest vidět. Primárně černobílý portrét posledního interview herečky Romy Schneider v sobě má mocné kouzlo. Obecně mám slabost pro snímky tematizující žurnalistiku, takže proces, ve kterém novinář s fotografem postupně obnažují zraněné jádro slavné herečky, mě sám o sobě fascinoval. 3 dny v Quiberonu jsou ale především nesmírně melancholickým zamyšlením nad cenou za slávu, kterému černobílá kamera dodává nezaměnitelnou patinu, omezené prostředí i časový rámec jistou naléhavost a herecký výkon Marie Bäumerové velkou diváckou atraktivitu a katarzní potenciál. Renesanci německé kinematografie mi hned druhý den festivalu potvrdil snímek Láska mezi regály. Především v první polovině sice stejně jako hlavní hrdina značně nekomunikativní, nicméně velmi citlivě natočená sonda mezi doplňovače zboží v supermarketu se sympaticky nerochní v nějaké sociální depresi, místo toho chytlavě buduje „fikční svět“ obchodu, láskyplně pečuje o hlavní figury a dokáže nabídnout inspirativní scény, ve kterých se (byť je to klišé) diváci mohou velmi snadno poznávat. Škoda, že nadějně rozjetý snímek trvá subtilních 125 minut, druhá polovina už je rozvleklejší a spíše jen zbytečně variuje již nastolená témata.
I tak jde ovšem o navýsost dobrý, krásně natočený snímek. Co by za takový dala naše kinematografie. Během prvních dvou dní jsem navštěvoval primárně evropskou tvorbu, mezi ní i poměrně chválený druhý celovečerní snímek českého režiséra Jakuba Šmída Na krátko. Uznávám, oproti nesnesitelně chcípácké Laputě, kterou jsem protrpěl na LFŠ před dvěma roky, natočil Šmíd poměrně důstojný snímek. Na krátko na první pohled funguje bez problémů jako instantní deprese, jejíž téma by se dalo rozvést mnoha směry. Film se ovšem navzdory téměř dvouhodinové stopáži nedostane za rámec „protivný kluk není spokojený u mámy, uteče k čerstvě objevenému otci a poznává, že ani u něj to není ideální“, který v podstatě kompletně komunikuje už trailer. Jde o snímek zoufale archetypální, který ne úplně šťastně větví narativní linii mezi hlavního hrdinu a jeho nevlastní sestru, a když jej člověk vidí v kontextu vynikajících filmů ze zmíněného Řecka či Německa, ale i Polska nebo Ukrajiny, dojde mu, jak mizerně na tom český film v evropském kontextu je. Doufám, že chválené snímky Domestik, Všechno bude nebo Chvilky mi v následujících dnech vlijí trochu naděje v náš film do žil.
Sekce Východní přísliby totiž dokazuje, že při dobrém uchopení látky a silném tvůrčím týmu lze i například v sousedním Polsku natočit skutečně velký film. Tím je rozhodně časově rozmáchlá romance Studená válka od režiséra oscarové Idy Pawla Pawlikowskiho. Neuvěřitelně stylový, ve stylu režisérova předchozího filmu snímaný, film přistupuje k romanci ústředního páru netypickým způsobem, kdy jsme po většinu stopáže nuceni doplňovat mezery způsobené častými časovými skoky. Z hlediska velikosti významu i emočního dopadu pro mě za první tři dny představoval asi největší zážitek ukrajinský snímek Sergeje Loznicy Donbas. Snímek vycházející z několika skutečných „příhod“ ze současné Ukrajiny se pohybuje na pomezí dokumentu a hraného filmu a z mini-příběhů na pozadí velkých událostí, které zobrazuje, po většinu dvouhodinové stopáže vyloženě mrazí. Způsob, jakým je ukrajinské prostředí vyobrazováno, občas sklouzává do až „kafkovské“ bizarnosti, většinu času ale divák jen nevěřícně zírá na dění na plátně, jehož reálnosti má často problém uvěřit. Dopad má film neskutečný, cena „Un Certain Regard“ v Cannes měla velké opodstatnění a celkově mi Donbas přijde jako jeden z nejpodstatnějších evropských filmů posledních let.
Většina zážitků z prvních tří dnů tedy byla evropských a značně depresivních. Což se může zdát jako paradox vzhledem k přítomnosti muzikálové sekce. Tou jsem LFŠ letos spolu s raným muzikálem Broadway Melody začínal, nicméně dále jsem se muzikálům navzdory své značné náklonnosti k žánru vyhýbal. Po maratonu devíti evropských snímků na mě ovšem především film Stůj při mně působil jako polití živou vodou. Adaptaci skvělé povídky Stephena Kinga jsem si osvěžil moc rád a kromě skvělého soundtracku a ódy na chlapecké přátelství mi poskytnul především osvěžující porci hladkého hollywoodského vyprávění, které jsem po nezanedbatelném množství evropské festivalové deprese dost potřeboval.
Příspěvky
0 komentářů:
Okomentovat
Děkujeme za Váš názor.