Ikonu Larse von Triera jsem bohužel neprozkoumal tak důkladně, jak by tomu sekce mapující jeho začátky i nejzásadnější díla chtěla. Zvládnul jsem však náročnou výzvu – konečně dát šanci jeho dvoudílnému opusu Nymfomanka. Program sice sliboval rozšířenou verzi u obou částí, přičemž tomu tak bylo pouze u té druhé, nicméně značná část z celkových pěti hodin mě velmi bavila. Zvláště první část je nesmírně cynickou a stylově výraznou záležitostí, která má dle mého daleko k nějaké laciné kontroverzi. Naopak zdatně těží ze zvoleného narativního schématu a konfrontace dvou světonázorů zosobněných Stellanem Skarsgårdem a Charlotte Gainsbourg. Shia LaBeouf mi opět dokázal, jak skvělý umí být herec, rozdělení do náladově odlišně laděných kapitol a přehršel zábavně zvrácených tvůrčích nápadů mě dlouho uspokojoval i v případě části druhé a na scénu potratu jistě ještě dlouho (pokud vůbec někdy) nezapomenu. Závěrečná „gangsterská“ část už ale bohužel ztrácí nejen tempo, ale především dosud neoddiskutovatelnou motivickou nepostradatelnost. Největší problém projektu nicméně dozajista představuje jeho úplný závěr. Respektive obě jeho části, z nichž ta první celý příběh do velké míry banalizuje, aby pak přišel úplný dovětek, který zase ničí pět hodin budovanou a piplanou postavu.
Nymfomanka je tak bezesporu velmi rafinovaným filmem, v mnoha ohledech překvapuje narativními kličkami, změnami tempa a nálad, pestrobarevným žánrovým uchopením, ale podobně jako třeba Tarantinovo Kill Bill je zároveň do velké míry ukázkou tvůrčí nesoudnosti a neochoty dělat ústupky. Je fascinující, navzdory délce utíká neuvěřitelně rychle (zvlášť když si uvědomíme, že jde stále o festivalovou artovku) a obnažuje mnoho palčivých témat neotřelým způsobem. Čím více se ale blíží ke konci, tím je patrnější Trierova bezradnost v otázce, jak tomu celému dát smysluplnou tečku. Mohla z toho být další kapitola filmových učebnic, takto jde spíše o zábavnou filmovou anomálii.
Roland Klick i české novinky
Německý režisér Roland Klick je tvůrcem, o kterém jsem do příjezdu na letošní LFŠ nikdy neslyšel. Tvůrce, který podle všeho inspiroval i Tarantina (i když toho asi inspiroval prakticky každý), zde měl mini-retrospektivu, ze které jsem bohužel stihl pouze jediný film. Dramaturgie festivalu totiž měla naplánovaných tolik hostů (krom Klicka také například Mike Leigh nebo chilský režisér Alejando Fernandéz Almendras), že se jejich filmy stihly promítat pouze jednou. Velká škoda, protože snímek Supermarket je skvělou podívanou. Vypravěčsky precizně vystavěný neo-noir o pádu problémového mladíka do spirály zločinu je protkaný leitmotivy, bizarními vedlejšími postavami a zdánlivě epizodická struktura v závěru dostane pevný tvar, který sice dopředu neuhání zběsilým tempem, jak se snažila tvrdit anotace, nicméně právě v jeho pozvolna budované struktuře tkví největší síla.
V závěru festivalu jsem si rovněž ještě dopřál dva čerstvé filmy české provenience. Debutantka Beata Parkanová pod produkčním dohledem Viktora Tauše realizovala silně autobiografický snímek Chvilky, který se bohužel v mých očích nevyrovná dvojici Všechno bude a Chata na prodej z předchozích dnů. Chvilky jsou dalším z řady „chcípáckých“ filmů s hrdinkou, se kterou jsem navzdory působivému hereckému podání Jenovéfy Bokové nebyl schopen sympatizovat. Cením si ozvláštňujícího, skoro až povídkového uchopení vyprávění, jednotlivé chvilky mi ovšem zdaleka nepomohly hlavní hrdinku pochopit a už vůbec ne se do její situace vcítit.
Protipólem „auteurských“ Chvilek je pak pokus o český sci-fi horor, Důvěrný nepřítel od Karla Janáka. Po východu ze sálu jsme se dostali do sporu s kamarádem, zda jde o film sebeuvědomělý a záměrně vtipný (kamarád), nebo o film směšný (já). Expozice zápletky o supermoderním domu, který se vymkne kontrole, ještě relativně funguje. Druhá polovina se nicméně propadá do víru bizarní snahy o kritiku moderní technologie a jasné žánrové uchopení, která vede pouze k dalším a dalším bizarním momentům. Které jsou podle mě vážně míněné. Hudba jako z hollywoodského blockbusteru, „šokující“ zvraty vyvolávající úsměv na tváři, v mnoha případech pochybné herecké výkony… Karel Janák kdysi se Snowboarďáky ukázal, že v Česku může vzniknout solidní žánrová podívaná - což je přívlastek, který si Důvěrný nepřítel rozhodně nenárokuje.
Muzikálový finiš
Během posledního dne je člověk po záplavě filmů v tomto devítidenním maratónu natolik přesycený, že jsem už osobně raději nové filmové zážitky nevyhledával. Místo toho jsem vzal zavděk výletem k vodě a poté jsem si střihnul dva již dobře známé snímky. Úplný závěr představovalo venkovní „karaoke“ promítání Pomády, což byla od tvůrců programu výborná volba. Přeci jen jde o film, který zná prakticky každý, a oživení prostřednictvím zpěvu mu dodalo alespoň trochu osvěžující rozměr. Tedy, ne že by ten film nebyl osvěžující sám o sobě. Naposledy jsem jej viděl už poměrně dávno a příjemně mě překvapilo, nakolik spíše než na muzikálové rovině funguje jako velmi vtipná komedie.
Logickým highlightem letošního ročníku pro mě ale byla projekce jednoho z mých nejoblíbenějších filmů. Moulin Rouge je zážitkem i po více než deseti předchozích zhlédnutích, tím víc, když film poprvé vidíte na velkém plátně, pro které byl stvořen. Dekadentní, záměrně kýčovitá mizanscéna, do sebe nasává vlivy z celé řady nejrůznějších kinematografických odvětví (němá éra, Bollywood, hollywoodské muzikály 40. a 50. let) a představuje nepopsatelně eklektický ráj každého filmového fanouška. Na povrchnější rovině ale vypráví nádherný příběh, který je sice archetypální, nicméně natočený naprosto jedinečným způsobem. Vyznání lásky bohémům, hudbě, dějinám kinematografie, kráse Nicole Kidman, síle hlasu Ewana McGregora i lásce samotné. Opět jsem plakal. Nejlepší muzikál všech dob.
Nyní už jsem z Uherského Hradiště zpět doma a čeká mě pofestivalová deprese a filmový detox. Zase si čerstvě po skončení LFŠ říkám, že příští rok už těch devět dní nedám, ale bojím se, že s postupujícím časem vzpomínky na únavu vyblednou a zůstanou jen skvělé filmové zážitky. Takže, ehm, zase příští rok!
Příspěvky
0 komentářů:
Okomentovat
Děkujeme za Váš názor.