44. Letní filmová škola (30. července – 2. srpna) – Víra v český film obnovena?

V předchozím reportu jsem psal, že v kontextu kvalitních evropských snímků zhlédnutých v prvních dnech LFŠ a následné návštěvě maximálně průměrného domácího filmu Na krátko mi česká kinematografie připadá jako dno evropského filmu. Následující dny mi nabídly hned tři slušné důvody, proč tuto tezi alespoň částečně přehodnotit.


Adam Sedlák, Tomáš Pavlíček a Olmo Omerzu. Tři jména, která mají v příštích letech šanci udávat směr české kinematografii, na LFŠ přivezla své novinky. Jakkoliv se ani v jednom případě zdaleka nejedná o bezproblémové projekty, o každém by se dalo říct, že se jedná o nejlepší český film za poměrně dlouhou dobu. Sedlák po úspěchu s internetovým seriálem Semestr vytvořil celovečerní film Domestik a ukázal, že se jedná o stylově nejprogresivnějšího českého tvůrce současnosti. Domestik je pečlivě vystavěný body-horor, který dává svou intenzitou vzpomenout na filmy Darrena Aronofskyho jako Černá labuť nebo Requiem za sen. I když nedosahuje jejich perfektní vyváženosti, nejde o přehnané srovnání. Domestik je sevřený, precizně gradující příběh o smrtící snaze jít až za hranici možností lidského těla, atmosférou skutečně zachází až k hororovému žánru a především jde o snímek, který vypadá „světově“ a jeho tvůrci mu dokázali vtisknout ujasněnou vizualitu i výstavbu. Intenzita zážitku nesmírná, byť lehce devalvovaná zbytečnou dvouhodinovou délkou.

Úderná stopáž je naopak jednou z největších devíz filmu Chata na prodej. Nový snímek režiséra Tomáše Pavlíčka (Parádně pokecal) je necelých 80 minut trvající hořkou komedií, kterou bych se nebál označit za nejvtipnější český film posledních let. Krátká stopáž zde sice neumožňuje adekvátně rozehrát pořádné drama, zato ale film skvěle šlape po komediální stránce, zajímavě pracuje s jasně definovaným počtem postav, chytře je staví do konfrontací a variuje všechny možné kombinace jejich interakcí. Jde o film na první pohled nenápadný, nicméně velmi šikovně napsaný, který neztrácí tah na branku a dokáže být divácky vděčný, aniž by dělal přílišné ústupky směrem k domácímu publiku. To do velké míry platí i pro Všechno bude od velebeného Olma Omerzu. Na ten jsem se po výborném Rodinném filmu těšil z domácí produkce asi nejvíc, což může na první pohled vyvolávat zdání, že jsem k němu kritičtější než ke dvěma výše zmíněným. Road-movie dvou kluků je zkrátka v mnoha ohledech až příliš „ordinary“ a nebýt ozvláštňujícího rozčlenění na postupně se sbíhající časové linie, šlo by de facto jen o aktualizaci Svěrákovy Jízdy s mladšími protagonisty. Omerzu je ale šikovný režisér. Má timing, pevnou ruku při vedení herců a film mu přes volnější epizodickou strukturu a komplexnější narativní řešení velmi dobře drží pohromadě. Pokud bude tento tvůrce ve své tvorbě střídat náročnější artové filmy s žánrovkami i nadále, opravdu může vyrůst ve vlajkovou loď našeho filmu.

Střípky Bergmana, Murnaua a muzikálů

Po loňské zkušenosti s Andrejem Tarkovským jsem se rozhodl sám sebe ve festivalovém nevyspání moc netrápit a nesnažit se kompletně nakoukávat retrospektivu dalšího evropského klasika Ingmara Bergmana. Proto jsem do dnešního dne na letošní LFŠ viděl pouze dva jeho filmy a tento počet už pravděpodobně ani nerozšířím. Nicméně dva kousky, ke kterým jsem se odhodlal, hezky symbolizují dvě úplně odlišné tváře, které Bergman umí střídat. Hosté večeře Páně jsou asketickým snímkem jak stylově, tak interpretačně. Významy jsou zde poměrně explicitní, v příběhu nemocného kněze, který pochybuje o své víře a drásá jej věčné „mlčení Boha“, není potřeba příliš pátrat, Bergman spíše ponouká k úvahám nad povahou víry a typicky pro značnou část své tvorby zpochybňuje stabilitu církevní instituce i koncept Boha jako takový. Hodina vlků je ze zcela jiného soudku. Má dravější, experimentálnější charakter, jde o dost možná jediný Bergmanův film, na který se (s velkou nadsázkou, ovšem) teoreticky dá uplatnit určitá žánrová škatulka. Portrét tvůrčí krize vedoucí postupně až do hluboké propasti šílenství má zejména ve druhé polovině až hororový nádech. Jeho ozdobou jsou skvělé herecké výkony Maxe von Sydow a Liv Ullmann, jeho problémem roztáhlá první polovina, která má celá charakter expozice před nevyhnutelným psychologickým infernem v druhé části. Z obou těchto filmů je každopádně patrné, jak velkým byl Bergman režisérem. A jejich zhlédnutí by mě snad konečně mohlo motivovat k důkladnějšímu domácímu samostudiu jeho dalších děl.

Sekce němých filmů F. W. Murnaua mi bohužel není souzena, moc jsem se těšil na jeho Poslední štaci, nicméně klimatizované prostředí a pohodlné sedačky v kině Hvězda způsobily, že jsem zhruba po pěti minutách skoro na kompletní film usnul. Jako reparát jsem proto navštívil alespoň vůbec poslední Murnaův film Tabu, na kterém spolupracoval s dokumentaristou Robertem Flahertym. Na snímku je to hodně vidět, v první polovině sledujeme v podstatě dokumentární práci mapující zvyky a běžný život domorodců na ostrově Bora Bora. Příběh tragické zakázané lásky začne nabírat jasnější kontury až ve druhé půli. Nutno říci, že konec je po všech stránkách velice působivý, cesta k němu je však z diváckého hlediska i kvůli ne úplně ladnému spojení dvou filmařských stylů poměrně trnitá. Tabu navíc postrádá expresionistické ladění typické pro Murnauovy filmy a není tak příliš zajímavé ani co se stylu týče.

Němá sekce mi tak letos příliš nesvědčí, o to více si však užívám vybrané muzikálové pecky, kterých je tu letos habaděj. Dvojici Vlasy a Rocky Horror Picture Show letos uvádí do kin Projekt 100 a já oba filmy už několikrát viděl, pokušení vidět je konečně na velkém plátně bylo ovšem příliš silné. Muzikály jsou totiž vůbec nejsilnější při kolektivním sledování, přičemž v případě Rocky Horror Picture Show se organizátoři letos opravdu snažili co nejvěrněji zprostředkovat kultovní auru, která tento snímek obestírá. To zahrnovalo Jiřího Flígla jako sladkého transvestitu i lekci Time Warpu, přičemž jsem si půlnoční projekci opravdu maximálně užil. No a pak jsou tu Vlasy. Ne nadarmo můj nejoblíbenější film Miloše Formana mě opět rozesmál, donutil mě zpívat, milovat všechny postavy a na konci nevyhnutelně plakat. Tyto filmy jsou skutečnou ozdobou muzikálového žánru. Stejně jako All That Jazz, silně autobiografický snímek Boba Fosseho. Ten jsem měl tu čest v Hradišti vidět vůbec poprvé (v mládí viděný Kabaret u mě bůhvíproč vyvolal nechuť k dalším Fosseho filmům), a přestože skutečně muzikálová podívaná začne až během závěrečné půlhodiny, jde o hypnotizující snímek, který na svých bedrech nese jako o život hrající Roy Scheider. Každý ze tří zmíněných filmů zaujímá vůči muzikálovému žánru úplně jiný postoj, všechny tři jsou výjimečné a nestárnoucí.

LFŠ každopádně utíká vražedným tempem, pořád mě ale ještě čekají dva dny a několik filmů. O zážitky ze závěru 44. Letní filmové školy se s vámi určitě ještě podělím.